Když si na dvorku hrají děti různého věku, chce to plán > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Zvířecí masky z talířků a špejlí jsou rychlé a děti je milují. Papírový talířek natřete, vystřihněte oči a přilepte uši. Špejli připevněte zezadu páskou a přelepte ji proužkem kartonu, aby se neviklala. Oči nestříhejte příliš vysoko, jinak maska sklouzne a dítě přes ni nevidí. U menších dětí raději místo špejle použijte gumičku kolem hlavy.

Na dvorku se sejde tříleté dítě, šestileté a desetileté. Starší se nudí, mladší nestíhá a během deseti minut se někdo vzteká. Řešením není kupovat nové hračky, ale nastavit hru tak, aby každý měl svou roli a nikdo nebyl jen divák. Klíčové je vybírat aktivity s proměnlivou obtížností, kde se výkon dá přizpůsobit věku, a délku hry držet mezi deseti a dvaceti minutami. Delší bloky děti přestanou bavit a začnou si vymýšlet vlastní, často konfliktní zábavu.

Orientační hra s buzolou vypadá na první pohled jednoduše: rozdáte dětem azimuty a ony běží. Jenže ve chvíli, kdy se do toho zapojí osmileté děti, začne se lámat chleba. Aby hra neskončila pláčem a ztraceným dítětem, chce to přípravu. Začněte tím, že si sami projdete trasu a ověříte, že všechny body jsou bezpečné, dostupné a viditelné z hlavního stanoviště. Dítě v osmi letech totiž ještě neumí odhadnout vzdálenost a snadno se stočí mimo cestu.

Hra na školní chodbě, která nekončí nárazem do zdi, nestojí na rychlosti ani na síle. Stojí na tom, že předem víte, kde je bezpečná hranice. Většina konfliktů vzniká proto, že si děti vyberou hru podle toho, co viděly na videu, ale prostor přizpůsobí až za běhu. To je první a nejčastější chyba. Ještě než se začne hrát, projděte chodbu a označte si, kam až se dá dojít, If you adored this article therefore you would like to obtain more info pertaining to NáBytek Na míru i implore you to visit the web-site. aniž by někdo vrazil do dveří, topení, skříně nebo do rohu. Hranice nemusí být páska. Stačí, když se všichni shodnou na dvou bodech: kde je start a kde je konec.

Místo výkladu použij demonstraci. Zahraj první kolo sám nebo s jedním dítětem a ostatní ať se dívají. Komentuj jen to, co je potřeba: „Teď nemůžu hrát, protože nemám stejnou barvu." Děti vidí souvislost mezi pravidlem a důsledkem. Když se zapojí do hry, mozek si informaci uloží lépe než z deseti vět před začátkem.

Zajímavá je také varianta s překážkou. Doprostřed některého pole se položí kamínek nebo šiška a hráč ho nesmí při přeskoku shodit. Pokud se ho dotkne, vrací se na začátek. Tím se hra zpomalí a zvýší se nároky na přesnost. Častá chyba je klást překážku do pole, kam se dopadá oběma nohama – tam bývá příliš málo místa a hráči do ní kopnou i při dobrém úmyslu. Vkládejte ji raději barvy stěn do obýváku jednoduchého pole.

Jak postavit trasu, která děti nevyčerpá Trasa pro začátečníky by neměla mít víc než pět až šest kontrol a celkovou délku do jednoho kilometru. Vzdálenosti mezi body volte krátké, ideálně dvacet až padesát kroků. Dítě si tak snadno ověří, že jde správným směrem. Každý bod označte fáborkem nebo papírem, který je vidět z dálky. Vyhněte se hustému porostu a místům, kde se cesty kříží. Právě na křižovatkách se děti nejčastěji ztratí, protože nevědí, kterou odbočkou pokračovat.

Během hry mějte přehled o tom, kde se jednotlivé dvojice pohybují. Domluvte si předem signál, například dvě krátká zapískání, kterým děti potvrdí, že jsou v pořádku. Pokud některá dvojice bloudí příliš dlouho, jděte jí naproti. Nezahlcujte je ale pokyny vysílačkou, to je akorát vystresuje. Klidný doprovod a možnost vrátit se na start je lepší než hledat viníka.

Před hrou je potřeba děti naučit tři základní věci: jak držet buzolu vodorovně, jak zařídit malou kuchyni nastavit azimut a jak ho udržet při chůzi. Na to stačí suchý trénink na louce. Postavte je na start, určete jim jeden směr a nechte je dojít k viditelnému stromu. Teprve když to zvládnou bez otáčení buzoly v ruce, můžete přidat druhý bod. Typická chyba je, že děti nastaví azimut, ale pak jdou podle svého pocitu. Vyhraďte na tolik opakování, kolik je potřeba, klidně i deset minut.

Na konci hry si sedněte a projděte s dětmi celou trasu znovu na mapě. Ukažte jim, kde udělaly chybu a proč. Pochvalte přesnost, ne rychlost. Právě v tom je hlavní přínos orientační hry: dítě se učí číst krajinu a důvěřovat přístroji. Když to zvládne, můžete příště prodloužit trasu nebo přidat azimuty, které nevedou po cestě.

Rozdělte děti do dvojic. Jeden drží buzolu, druhý zapisuje azimuty a počítá kroky. Po každém nalezeném bodě si role vymění. Tím se naučí obě činnosti a zároveň se neztratí tolik energie. Na startu jim dejte papír s jasně napsanými azimuty a stručným popisem místa, kde mají bod hledat. Nepište básničky ani hádanky, ty jen zpomalí hru a způsobí zmatek.