Když se na dvoře sejde školka i puberta, hry drží pohromadě > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Převést oblíbenou pohádku na hru vypadá jako snadný nápad. Většina pokusů ale skončí jako otravné kvízování, kde děti jen tipují, kdo co řekl. Přitom stačí změnit jednu věc: neurčovat, co si mají pamatovat, ale co mají dělat. Hra nevzniká z děje, ale z rozhodnutí. Vyberte v pohádce tři až pět míst, kde se postava musí rozhodnout, a máte kostru.

Lidé jsou třetí proměnná, kterou většina organizátorů podcení. osvětlení v obývákuždycky se najde někdo, kdo se bojí tmy, a někdo, kdo se naopak rozeběhne a ostatní ztratí. Proto na začátku jasně řekněte, co se od koho čeká, kde je cíl a co dělat, když se někdo ztratí. Domluvte si signál pro nouzi, třeba tři krátké zapískání, a určete jednoho člověka, který bude na trase jako záchytný bod. Nikdy nepouštějte nikoho samotného, ani když to vypadá jako dobrý nápad pro atmosféru.

Základem je trasa, kterou projdete za světla. Projděte ji pěšky, zastavte se na každém místě, kde se bude něco dít, a zkontrolujte, co tam ve tmě uvidíte. Většina problémů vzniká kvůli kořenům, příkopům a nízkým větvím, které ve dne nikoho nezajímají. Označte si orientační body, ale ne tak, aby je našel kdokoli cizí. Pásky na stromech, křídou na zdi nebo malými odrazkami udělejte diskrétně a po skončení je odstraňte.

Čas je druhá nejčastější past. Počítejte s tím, že ve tmě se všechno zpomalí. Co ve dne trvá deset minut, v noci klidně dvacet. Naplánujte start tak, aby poslední skupina dorazila do cíle ještě před svítáním, ale ne tak brzy, aby se hráči nudili. Rozestupy mezi skupinami dělejte alespoň pět minut, jinak se na stanovištích tvoří fronty a napětí mizí. Pokud je účastníků mnoho, rozdělte je do menších týmů po třech až čtyřech lidech.

Druhý osvědčený formát je vyprávění na pokračování. Jeden začne větou a každý další přidá přesně jednu větu. Papír není potřeba, stačí mluvit dokola. Pokud se zapojí i dospělí, děti vydrží mnohem déle. Pozor na dvě věci: nenechte nikoho skákat do řeči a nechte příběh skončit, i když je hloupý. Snaha o dokonalý konec zbytek hry zabije.

Bezpečnost je nad všechny hry. Zkontrolujte povrch – ostré kameny, sklo, klacky. U vody vždy určete hranici, kam až dítě smí. V lese dávejte pozor na klíšťata a na to, aby se děti nevzdálily z dohledu. V zimě hrozí podchlazení, proto berte náhradní rukavice a čepici. Pokud dítě odmítá hrát, netlačte na něj – nabídněte jinou hru nebo změňte místo. Někdy stačí jen přejít o padesát metrů dál a atmosféra je jiná.

Světlo, které pomáhá, a světlo, které ruší Každý účastník má mít vlastní čelovku nebo baterku s červeným filtrem. Červené světlo stačí na čtení úkolů a přitom nerozbije noční vidění. Bílé světlo používejte jen tam, kde je potřeba opravdu něco zkontrolovat. Vyhněte se svícení do očí ostatním, oslňuje a vytváří zbytečný zmatek. Na stanovištích dejte jednu rezervní baterku do kapsy a jednu do batohu. Typická chyba je spoléhat na mobil, který se při chladu vybije dřív, než začne skutečná hra.

Začněte tím, že omezíte počet otevřených možností. Když má dítě na výběr z dvaceti hraček, stejně si nakonec sedne k displeji. Vyberte tři až čtyři věci, které se dají kombinovat, a ostatní dočasně ukliďte. Méně podnětů znamená hlubší hru. Typická chyba je nechat všechno na očích a doufat, že si někdo vybere sám. Nefunguje to u dětí ani u dospělých.

Když už je energie vybitá, přichází klidnější blok. Karty, kostky, pexeso nebo jednoduché deskovky fungují, pokud dodržíte jedno pravidlo: hrajte jednu hru dvakrát, ne pět různých jednou. Dvakrát zahraná hra se stihne rozvinout, podruhé se lidé soustředí na taktiku místo na pravidla. Vyhněte se ale hrám, kde jeden vyhrává dlouho před koncem. Nuda a hádka přijdou dřív než konec.

Nakonec si připravte scénář, který se obejde bez křiku a lekaček. Atmosféra vzniká z ticha, ne z výpadů z křoví. Úkoly mějte krátké a srozumitelné, na papíře i slovně. Počítejte s tím, že se něco rozbije, někdo přijde pozdě a někdo se zeptá na to, co jste už říkali. Kdo projde trasu ve dne, připraví světla, rozdělí lidi a nastaví reálný čas, ten se ve tmě nebude muset bát vlastní akce. A to je celý trik.

Začněte něčím, co zvládne i nejmenší a co zároveň zaměstná starší. Osvědčuje se „barevné běhání". Rozmístěte po dvoře pět stanovišť označených barvami – třeba křídou na plot, na zem nebo na kusy kartonu. Každé stanoviště má jednoduchý úkol: třikrát vyskočit, přelézt lavičku, oběhnout strom, hodit míčem do kbelíku, udělat pět dřepů. Malé děti plní úkoly, starší měří čas a hlídají pořadí. Když se zapojí i dospělý jako časoměřič, hra plynule pokračuje a nikdo nestojí.

If you liked this article and you would like to acquire extra information with regards to Domishche.Ru kindly stop by our web page.