Když děti vezmou buzolu do ruky, hra začíná > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Orientační hra s buzolou vypadá na první pohled jednoduše: rozdáte dětem azimuty a ony běží. Jenže ve chvíli, kdy se do toho zapojí osmileté děti, začne se lámat chleba. Aby hra neskončila pláčem a ztraceným dítětem, chce to přípravu. Začněte tím, že si sami projdete trasu a ověříte, že všechny body jsou bezpečné, dostupné a viditelné z hlavního stanoviště. Dítě osvětlení v obýváku osmi letech totiž ještě neumí odhadnout vzdálenost a snadno se stočí mimo cestu.

Logické úlohy nemusí znamenat tužku, papír a složité zadání. Kuchyň je plná předmětů, které se dají použít jako pomůcky pro trénink myšlení. Stačí lžíce, hrnky, víčka, špejle, těstoviny nebo korkové zátky. Důležité je mít jasné pravidlo a cíl. Bez toho se hra zvrhne v chaos a dítě i dospělý ztratí pozornost.

Výsledek se dostaví, když budete hrát krátce, ale pravidelně. Stačí deset minut denně. Dítě se učí soustředit, pamatovat si pořadí, rozlišovat vlastnosti a řešit jednoduché problémy. A co je důležité: kuchyňské předměty jsou vždy po ruce. Nemusíte nic kupovat ani složitě vyrábět. Když hru otočíte tak, že dítě vymýšlí zadání pro vás, získáte ještě víc – nutí ho to přemýšlet o pravidlech a vysvětlovat je. Právě tam se logika rozvíjí nejvíc.

Začněte tím, že rozlišíte role podle schopností, ne podle věku. Malé dítě může dělat rozhodčího, počítat body nebo nosit míč. Větší běhá, hází a hlídá pravidla. Typická chyba je nechat starší děti, aby na menší „dohlížely" — to je ponižuje a vzniká vzdor. Lepší je dát každému úkol, který zvládne, a společně ho plnit. Například při hře na schovávanou malý hledá jen na dvou vyznačených místech, starší se schovávají v celém prostoru.

Největší chybou je nutit dítě do hry, když chce spát. Nemocný organismus potřebuje odpočinek víc než zábavu. Pokud dítě odmítá, nabídněte jen poslech. Můžete číst krátkou pohádku nebo pustit zvukovou nahrávku, ale vždy jen jednu krátkou. Dlouhé příběhy děti rozruší a pak nemohou usnout. Stejně tak nepoužívejte hry, které vyžadují rychlé reakce nebo soutěžení. Prohrávat v horečce nikoho nebaví.

Před hrou je potřeba děti naučit tři základní věci: jak držet buzolu vodorovně, jak nastavit azimut a jak ho udržet při chůzi. Na to stačí suchý trénink na louce. Postavte je na start, určete jim jeden směr a nechte je dojít k viditelnému stromu. Teprve když to zvládnou bez otáčení buzoly v ruce, můžete přidat druhý bod. Typická chyba je, že děti nastaví azimut, ale pak jdou podle svého pocitu. Vyhraďte na tolik opakování, kolik je potřeba, klidně i deset minut.

Pátá hra: „Přesuň bez dotyku." Pomocí dvou špejlí přeneste korkovou zátku z jednoho konce stolu na druhý. Šestá hra: „Váhy." Na dvě misky položte různé předměty a odhadujte, která strana klesne. Sedmá hra: „Sekvence." Sestavte řadu lžíce–vidlička–lžíce–vidlička a dítě pokračuje. Osmá hra: „Skrytý předmět." Schovejte malý předmět pod jeden ze tří hrnků, hrnky zamíchejte a dítě sleduje, pod kterým zůstal. Devátá hra: „Třídění po hmatu." Vložte do látkového pytlíku pět předmětů a dítě je vytahuje a pojmenovává, aniž by se dívalo. Desátá hra: „Opakuj přesně." Vyslovte tři slova – hrnek, lžíce, vidlička – a dítě je zopakuje ve stejném pořadí. Postupně přidávejte další.

Rozdělte děti do dvojic. Jeden drží buzolu, druhý zapisuje azimuty a počítá kroky. Po každém nalezeném bodě si role vymění. Tím se naučí obě činnosti a zároveň se neztratí tolik energie. Na startu jim dejte papír s jasně napsanými azimuty a stručným popisem místa, kde mají bod hledat. Nepište básničky ani hádanky, ty jen zpomalí hru a způsobí zmatek.

Typický předškolák udrží v paměti tři až čtyři pokyny, rozliší barvy a základní tvary, spočítá předměty do pěti a pozná, kdo je na tahu. Zvládne hru s kostkou, kde se náhoda střídá s rozhodnutím. Naopak ještě nezvládne dlouhé čekání, složité strategie s více kroky dopředu ani hru, kde se prohrává dlouho a bez útěchy. Když po něm chcete, aby plánoval tahy jako dospělý, přichází vztek a slzy — to není neposlušnost, ale vývoj.

Jak postavit trasu, která děti nevyčerpá Trasa pro začátečníky by neměla mít víc než pět až šest kontrol a celkovou délku do jednoho kilometru. Vzdálenosti mezi body volte krátké, ideálně dvacet až padesát kroků. Dítě si tak snadno ověří, že jde správným směrem. Každý bod označte fáborkem nebo papírem, který je vidět z dálky. Vyhněte se hustému porostu a místům, kde se cesty kříží. Právě na křižovatkách se děti nejčastěji ztratí, protože nevědí, kterou odbočkou pokračovat.

If you liked this article and also you would like to receive more info relating to https://ugzhnkchr.ru i implore you to visit our webpage.