Na závěr platí tři pravidla, která se vyplatí dodržet. Vždy dopředu řekněte, kolik kol se hraje, aby konec nebyl překvapením. Střídejte hry s během a hry v klidu, děti se pak méně unaví. A když se začnou hádat, hru okamžitě přeru > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

První pomocí bývá vynucené ukončení a čistý restart. Nezavírej hru přes nabídku, pokud zamrzla – použij správce úloh a proces ukonči natvrdo. Potom restartuj počítač, ne jen uspání. Tím se uvolní paměť, znovu se načtou ovladače a zmizí dočasné soubory, které mohly zůstat po pádu. Teprve potom hru spusť znovu. Pokud se problém vrátí ve stejné situaci, máš spolehlivé vodítko.

Na závěr platí tři pravidla, která se vyplatí dodržet. Vždy dopředu řekněte, kolik kol se hraje, aby konec nebyl překvapením. Střídejte hry s během a hry v klidu, děti se pak méně unaví. A když se začnou hádat, hru okamžitě přerušte a nechte je chvíli jen sedět — dohadování před prodloužením hry situaci jen zhorší.

První hodina s novou skupinou se nevyhraje tím, že budete mít perfektní plán. Většina začínajících lektorů si připraví aktivity na celých šedesát minut a pak zjistí, že lidé potřebují nejdřív zjistit, kdo je kdo. Trapné ticho nevzniká z nedostatku obsahu, ale z nejistoty, co se po lidech chce. Prvních deset minut proto věnujte tomu, aby každý věděl, co ho čeká a proč tam sedí.

Co funguje v praxi a co dětem vadí Osvědčené jsou hry s rytmem a pohybem. Tleskejte do rytmu říkanky a dítě se přidá, i když ještě nemluví. Zkuste „vařila myšička kašičku" na dlani nebo „šel tudy, měl dudy" s prstem po těle. Důležité je tempo – nechte dítěti čas, aby samo zareagovalo. Typická chyba je, že dospělý mluví pořád a dítě jen poslouchá. Druhá chyba: snažit se hru „dokončit". U dvouletého je cílů zbytečně mnoho; stačí, když vydrží u jedné činnosti dvě až tři minuty.

Když dítě začne být unavené nebo se vzteká, hru neprodlužujte. Ukončete ji dřív, než přijde pláč. Řekněte „ještě jednou a dost" a dodržte to. Dvouleté dítě se učí z opakování, ale taky z toho, že něco skončí. Pokud se vztekne, nechte ho chvíli být a nabídněte klidnou činnost – třeba listování v knížce bez čtení. Hra bez rekvizit není o výkonu, ale o tom, že jste spolu.

Základem je rozdělit chodbu na tři zóny: startovní, hrací a bezpečnostní. V bezpečnostní zóně, tedy zhruba dva metry před zdí nebo dveřmi, se nesmí běhat ani skákat. Když to děti vědí předem, samy zpomalí. Pomáhá i to, že hru řídí jeden rozhodčí, který stojí bokem a nedívá se na vítěze, ale na to, kdo se blíží k hranici. Pískne dřív, než je pozdě. Typická chyba je nechat hru bez rozhodčího s tím, že se děti domluví. Nedomluví. Jakmile jde o body, pravidla se ohýbají.

První méně známou variantou je spirála. Místo rovné řady polí se křídou kreslí zavinutá linie, která se stáčí do středu. Pole se číslují podél spirály a cíl je uprostřed. Skáče se pořád dokola, takže se neustále mění směr a hráč musí víc pracovat s rovnováhou. Pozor na šířku polí: pokud jsou příliš úzká, hráči se budou dotýkat čar a hra se změní v hádku. Ideální šířka je taková, aby se do pole vešla celá noha.

Nejjednodušší je začít u vlastního těla. Ukažte dítěti, jak se dělá „paci, paci" a nechte ho, ať vás plácne do dlaní. Když se chytne, přidejte „kolo, kolo mlýnský" – dítě sedí na zemi a vy ho držíte za ruce. U dvouletých funguje i hra na schovávanou s vlastníma rukama: zakryjete si obličej, řeknete „kde je?" a odkryjete se. Dítě se směje, ale hlavně se učí, že věc, kterou nevidí, pořád existuje.

Další variantou jsou hry s předměty, které máte po ruce, ale nejde o hračky. Vezměte plastový kelímek a míček nebo kousek papíru. Dítě ho zkouší vložit dovnitř a vyndat. To je pro něj přesná práce prstů a soustředění. Stejně tak poslouží dvě misky a lžíce – dítě přenáší kuličky z jedné do druhé. Než se do toho pustíte, zkontrolujte, že předměty nejsou ostré a že se dítěti nedají vložit do pusy. Právě dvouleté děti zkouší všechno ochutnat, takže malé části pryč.

Netlačte na to, aby dítě hru pochopilo „správně". Když místo tleskání začne mávat rukama, přidejte se. Když chce dělat totéž pořád dokola, vydržte to. Právě v opakování se upevňuje řeč i pocit bezpečí. A pokud se vám zdá, že osvětlení v obývákuás to nebaví, je to normální – stačí deset minut denně. Dítě si odnese víc než z hodiny u obrazovky.

Dvouleté dítě nepotřebuje ke hře nic, co by se dalo koupit. Potřebuje dospělého, který se mu věnuje a reaguje na to, co samo začne. Právě v tomto věku se rozjíždí fantazie, řeč a schopnost napodobovat. Hra bez rekvizit proto není náhradou za hračky, ale tréninkem toho, co dítě využije celý život: pozornosti, střídání ve hře a zvládání vlastních emocí.

In the event you loved this information and you would want to receive much more information with regards to navštívit stránku kindly visit our own page.