Když samonivelační stěrka nestačí, co s tím > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

První krok je měření, ne odhad. Vlhkost se měří v hloubce, ne na povrchu. U betonu se použíosvětlení v obývákuá metody CM (karbidová) nebo elektrické vlhkoměry, u anhydritu výhradně CM, protože elektrické přístroje u něj dávají zavádějící hodnoty. Měření dělejte na několika místech, vždy po vyzrání podkladu, ne den po betonáži. Pokud si nejste jistí, přizvěte zkušebnu; výsledek papíru vám ušetří celou podlahu.

Na listy nesahejte hadříkem, který už byl použitý na jiné rostliny nebo na nábytek. Přenáší se tak spóry plísní a bakterie. Vezměte měkký, čistý hadřík, namočte ho do vlažné vody a důkladně ho vyždímejte. Listy otírejte zvlášť, jeden po druhém, a to od řapíku ke špičce. U rostlin s jemnými nebo chlupatými listy (například africké fialky) vlhký film neodstraňujte otěrem, ale jemným štětečkem nebo jen zvýšením proudění vzduchu.

Když se na podlaze objeví boule nebo spára, která se rozjíždí, je potřeba jednat rychle. Vodu z povrchu utřete suchým hadrem, ne mokrým. Mokrý hadr jen roznese vlhkost dál do spár. Potom podejte vysavač s funkcí sání kapalin, případně půjčte vysoušeč. Když voda pronikla hlouběji, pomůže odstranit prkno v místě poškození. Laminát se skládá na pero a drážku, takže se dá rozebrat od kraje u zdi. Odstraníte poškozené desky, necháte podklad proschnout a teprve pak položíte nové. Snaha vysušit nabobtnalou desku na místě obvykle nefunguje – vlákno se už nevrací do původního tvaru.

Volba materiálu rozhoduje víc než cokoli jiného. Na koupelnu se nehodí běžná dubová prkna ani levné lamely. Použijte výhradně dřevo určené pro vlhké prostory, tedy exotické dřeviny s vysokou hustotou a přirozenou odolností, nebo tepelně upravené dřevo. I to ale musí mít povrchovou úpravu, která odpuzuje vodu — olej nebo tvrdý vosk, ne lak, který při prvním poškrábání pustí vodu pod sebe.

Zvládne vyrovnat místní nerovnosti do několika milimetrů. Typicky zvlněný beton, drobné výmoly, přechody mezi deskami nebo zbytky starého lepidla. Pokud je podklad pevný a rozdíl výšek je do pěti milimetrů, stěrka to vyřeší v jedné vrstvě. U větších rozdílů se nanáší ve dvou vrstvách, ale vždy až po zaschnutí té předchozí.

Závěrem: samonivelační stěrka je skvělá na finální srovnání podkladu, ale není to univerzální výplň. Když je podklad pevný, čistý a rozdíly jsou malé, zvládne to sama. Když je podklad rozbitý nebo šikmý, musí se nejdřív opravit. Kdo to poplete, ten pak brousí a přelévá, místo aby jen položil podlahu.

Po zatvrdnutí se stěrka už nedá opravovat broušením jako sádra. Je příliš tvrdá. Pokud se objeví nerovnost, musí se přebrousit diamantovým kotoučem, nebo se přelít další vrstvou. Proto je lepší si předem spočítat, kolik materiálu bude potřeba, a míchat raději menší dávky. Větší dávka znamená rychlejší tuhnutí a méně času na práci. Teplota v místnosti by měla být mezi deseti a pětadvaceti stupni. Při vyšší teplotě stěrka tuhne rychleji, při nižší pomaleji a může se rozpadat.

Voda se drží především v rozích, kde se stýká parapet se stěnou, a v drážce mezi parapetní deskou a rámem okna. Dalším rizikovým místem je spára mezi jednotlivými deskami laminátu, pokud nejsou dokonale zacvaknuté. První známkou je lehké vydutí hrany, které na pohmat vystoupí nad okolní plochu. Později se objeví bílý nebo šedý lem, kde se lepidlo dostalo do kontaktu s vodou. Pokud se tyto příznaky objeví, je nutné přestat plochu mýt mokrým hadrem a přejít na vlhký hadr s následným vytřením do sucha.

Co stěrka nevyřeší, i když to tak vypadá Nevyrovná velké výškové rozdíly. Když je podlaha nakloněná o centimetr na metr, stěrka to nezachrání. Stejně tak nevyplní díry po chybějící izolaci nebo po vytrhaném potěru. V takovém případě je potřeba nejdřív podklad vyspravit maltou nebo jinou hmotou a teprve pak stěrku použít jako finální vrstvu. Další častá chyba: stěrka se nanáší na prašný, mastný nebo vlhký podklad. Voda se vsákne, stěrka se nechytne a po čase se odloupne.

Stěrka se nanáší zednickým hladítkem nebo speciálním válečkem s hroty. Rozlévá se sama, ale je potřeba ji trochu usměrnit. Po nalití se přejede hladítkem s vroubky nebo jehlovým válečkem, aby se odstranily vzduchové bubliny. Pracuje se v pruzích, dokud je hmota tekutá. Pokud se stěrka začne tuhnout, už se nesmí dolévat vodou ani rozmíchávat. To je nejčastější chyba, která vede k mapám a nerovnoměrné tvrdosti.

Samonivelační stěrka je vrstva, která se po rozmíchání s vodou rozteče sama do roviny. Funguje díky tomu, že má nízkou viskozitu a vysokou tekutost, takže se drží horizontální hladiny. To je její hlavní výhoda i past: rovná se jen podle gravitace, ne podle toho, co je pod ní.

If you have any concerns concerning where and ways to utilize zjistit více, you can call us at our web site.