Když družstva nikoho nezraní, hra funguje > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Druhou možností je „čísla na zádech". Každé dítě dostane na záda papírek s číslem, které nesmí vidět. Cílem je opsat číslo co největšímu počtu spoluhráčů, aniž by někdo opsal to vaše. Hra vypadá jako honička, ale ve skutečnosti nutí děti otáčet se, krýt si záda a spolupracovat. Typická chyba je nechat papírky volně přilepené. Použijte malířskou pásku a papírek přelepte shora i zdola, jinak se během dvou minut rozpadnou a hra skončí hádkou.

Na materiál nepotřebujete nic drahého. Stačí papíry, pastelky, víčka od PET lahví, kostka z jiné hry a karton na plán. Když děti tvoří komponenty samy, vzniká jim vztah ke hře a vydrží u ní déle. Vyhněte se ale tomu, abyste vše kreslili vy – pak je to vaše hra, ne jejich. Rozdělte role: kdo maluje mapu, kdo vymýšlí karty, kdo zkouší pravidla. Děti kolem osmi let už zvládnou napsat jednoduché karty samy, mladší potřebují pomoc s textem.

Od pěti do sedmi let děti zvládnou dvojice a krátké příběhy. Rozdělte je do dvojic a zadejte situaci: ráno vstáváš a hledáš ponožku. Jeden hraje, druhý hádá. Po dvou minutách se vymění. Pravidlo je, že se nesmí mluvit ani šeptat. Pokud někdo promluví, dvojice ztrácí bod, ale ne konec hry – jen se posune na další stanoviště. U této věkové skupiny se osvědčilo střídat hru s krátkou reflexí: Co bylo nejtěžší? Jak jsi ukázal, že se zlobíš? Děti potřebují pojmenovat, co dělaly, aby si pohyb spojily s emocí.

Druhou možností je rozdělení podle předem daných rolí. Každá skupina potřebuje třeba toho, kdo umí organizovat, toho, kdo přijde s nápadem, a toho, kdo práci dotáhne. Napište si tyto role na papír a přiřaďte lidi tak, aby v každé skupině byly zastoupené. Není to o tom, že je někdo „vůdce" a někdo „pomocník" – jde jen o to, aby skupina fungovala. Pokud to uděláte předem a bez emocí, nikdo se neurazí, protože každý má v týmu své místo.

Vyber proto listy, které jsou plné, ne okousané a ne děravé. Ideální jsou ty, co spadly na zem teprve nedávno a jsou suché, ne mokré od rosy nebo deště. Mokrý list se musí nejdřív vysušit, jinak se při lisování zkroutí a zplesniví. Sesbírej jich dvakrát tolik, kolik potřebuješ na páry — vždycky se nějaký cestou rozpadne nebo se nebude hodit.

Častou chybou je nechat rozdělení na samotných účastnících. Dospělí si často poradí, ale u dětí to končí tak, že poslední dva zůstanou stát a nikdo je nechce. Vedoucí by měl mít poslední slovo a nést za něj odpovědnost. Když se někdo ozve, že je to nespravedlivé, stačí klidně zopakovat kritérium, které jste použili. Nepřesvědčujte a neobhajujte se do nekonečnábytek na míru – čím víc se vysvětluje, tím víc to vypadá, že něco skrýváte.

U dětí od deseti let přidejte pravidla, která je nutí přemýšlet. Například zákaz ukazovat prstem nebo používat předměty. Nebo naopak přidělte každému hráči jednu emoci, kterou musí držet celou scénku. Skupina pak hádá, kdo byl naštvaný a kdo měl radost. Pozor na přehnaný tlak na výkon. Pantomima není soutěž o nejlepšího herce. Pokud se dítě zasekne, je lepší scénku zastavit a nabídnout mu jinou roli, třeba předvádět jen zvuky tělem, ne tváří.

Prvním krokem je zvolit, co je pro danou aktivitu rozhodující. Někdy je to stejný počet členů, jindy vyvážené dovednosti, jindy věk nebo zkušenost. Pokud kritérium řeknete nahlas ještě před rozdělováním, zmizí polovina dohadů. Typická chyba je měnit pravidla v průběhu – když se jeden tým zdá slabší, vedoucí ho začne „doplňovat" a ostatní to vidí. Lepší je rozdělit jednou a nechat to být, Http://bookmarkingcentrals.com/user/vedabriseno3/history/ i když se výkonnostní rozdíl projeví.

Jak na to bez zbytečných řečí Osvědčuje se losování s jasnými pravidly. Buď se tahají barevné kartičky, nebo se jména zamíchají a čtou se po jednom. Výhodou je, že výsledek nevypadá jako něčí rozmar. Jenže i losování může urazit, když někdo zůstane poslední a všichni vidí, že ho nikdo nechtěl. Řešením je losovat všechny najednou, ne postupně po jednom. Když už seznam čtete, dělejte to bez komentáře a bez hodnocení typu „tak tenhle tým je v pohodě".

Na závěr platí, že žádné rozdělení není dokonalé. Vždycky se najde někdo, komu to nevyjde. Rozdíl je v tom, jestli to bere jako hru, nebo jako křivdu. Když dáte lidem jasná pravidla, prostor na domluvu a nebudete měnit podmínky za pochodu, uražených bude minimum. A když už se někdo urazí, řešte to s ním krátce a soukromě. Veřejné přeřazování kvůli pláči je totiž nejrychlejší cesta k tomu, aby příště plakali všichni.

Rozdělení do družstev bývá nejkřiklavější moment celé akce. Stačí pár vět a najednou máte ve skupině jednoho zklamaného, druhého nábytek na míruštvaného a třetího, který se už nechce zúčastnit vůbec. Přitom stačí málo – mít jasné kritérium a držet se ho. Nejhorší je impulzivní „ty jsi silný, jdi tam" bez vysvětlení. Děti i dospělí totiž velmi rychle vycítí, kdy jde o férovost a kdy o známosti.

In the event you loved this article and you would love to receive more information about Bookmarkingcentrals.Com i implore you to visit our own page.