Co dělat s dětmi, když doma už není místo na hru? > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Pohyby, které zvládne i batole Další osvědčenou hrou je „Paci, paci, pacičky" nebo jakékoli tleskání do rytmu. Sedněte si proti sobě, tleskejte dlaněmi o sebe, pak o stehna a vyzvěte dítě, ať to zopakuje. Nemusí to být přesné – jde o napodobování a radost z pohybu. Podobně funguje „Velký a malý": vzpažte ruce a řekněte „velký", pak se sbalte do klubíčka a řekněte „malý". Dvouleté dítě chápe protiklady mnohem lépe, když je vidí na vlastním těle.

Když venku lije a děti se začnou nudit, první instinkt je něco koupit. Jenže hračky z obchodu často skončí v koutě do druhého dne. Zkuste to jinak: z toho, co už doma máte, se dá postavit celé odpoledne. Nejde o to mít dokonalé pomůcky, ale vědět, kde co leží, a mít po ruce jednoduchý plán.

Na závěr platí, že deštivý den doma není o tom, co nemáte, ale o tom, jak využijete to, co je po ruce. Největší chybou je snažit se děti zabavit celé hodiny dokonalým programem. Stačí začít jednou hrou a nechat se vést. Když se něco nepovede, nevadí. Zkuste to znovu nebo přejděte k něčemu jinému. Důležité je, že jste spolu a že se nudě nedá prostor.

Pátou variantou je týmový panák. Dvojice nebo trojice se střídá po kolech a body se sčítají. Jeden hráč hází, druhý skáče, třetí hlídá šlapání na čáry. Pravidla se musí předem dohodnout, jinak vznikají hádky. Osvědčuje se psát pořadí na papír nebo na zem. Týmová verze učí děti čekat, než jsou na řadě, a vnímat chyby ostatních. Na závěr platí jedna rada pro všechny varianty: křídu je dobré mít vždy po ruce a čáry obnovovat, Rekonstrukce Koupelny Krok Za Krokem protože vyšlapaný panák přestane být výzvou.

Začněte hrou „Kde je…?". Zakryjte si dlaněmi obličej, řekněte „Kde je máma?" a po dvou vteřinách ruce odkryjte se slovy „Tady jsem!". Dvouleté děti milují překvapení a brzy začnou samy schovávat třeba plyšáka nebo si zakrývat oči. Důležité je nechat jim čas na reakci – neodkrývejte hned, ale počkejte, až se ozve smích nebo pohyb. Typická chyba je příliš rychlé tempo; dítě pak nestíhá a přestane se soustředit.

Postavte překážkovou dráhu z toho, co už máte Překážková dráha je nejspolehlivější hra na déšť. Rozložte po zemi polštáře jako ostrůvky, mezi nimi natáhněte provázek nízko nad zemí, na židle položte deku jako tunel. Pravidla musí být jasná: kdo se dotkne země, vrací se na start. U menších dětí dráhu zjednodušte, u větších přidejte úkol – cestou přenést míček na lžíci nebo splnit krátký úkol. Typická chyba je udělat dráhu příliš složitou. Pak se děti začnou hádat a hra skončí dřív než začala. Radši méně překážek a více opakování.

Začni tím, že sepíšeš, co se musí stát v každém dni, aby hra fungovala. Ne co by se mohlo stát, ale co se stát musí. Těmto bodům se říká uzly a mělo by jich být za celý týden šest až osm. Když jich máš víc, hráči nestíhají a přeskakují. Když míň, vzniká prázdno, které se snaží vyplnit nesmyslným blouděním. Každý uzel napiš jednou větou a vedle něj poznamenej, co hráč získá – informaci, předmět, spojence, přístup do nové oblasti.

Hra „Na medvěda" spočívá osvětlení v obýváku tom, že se plazíte po zemi a občas zastavíte a zavrčíte. Dítě vás napodobuje, což rozvíjí koordinaci i slovní zásobu. Pozor na tvrdé podlahy – podložte kolena dekou nebo hrajte nábytek na míru koberci. Další častou chybou je příliš mnoho instrukcí najednou. Místo „Teď se plaz, pak zavrč a pak se postav" řekněte jen „Plaz se jako medvěd" a přidejte zvuk. Dvouleté dítě udrží v paměti jeden pokyn.

Nakonec je tu „Tichá a hlasitá": šeptejte své jméno a pak řekněte něco nahlas. Dítě postupně pochopí rozdíl a začne samo měnit hlasitost. Tato hra se hodí i jako uklidňující rituál před spaním. Pamatujte, že u dvouletých dětí stačí pět až deset minut na jednu hru. Když vydrží déle, je to bonus, ne cíl. Nejdůležitější je být s dítětem v kontaktu a reagovat na to, co ho právě baví.

Prstové hry jako „Vařila myšička kašičku" nebo „Tenhle prstýnek" nevyžadují nic než vaše prsty. Dítě sedí na klíně nebo proti vám, vy předvádíte a ono se zapojuje, jak umí. Zpočátku jen pozoruje, po několika dnech začne napodobovat pohyby. Netlačte na výkon – pokud ho hra nebaví, zkuste jinou. Mezi dvouletými dětmi jsou velké rozdíly a nutit je do činnosti, která je nebaví, vede k pláči a odporu.

Kontrola před spuštěním: projdi všech sedm dní a u každého si napiš, co hráči na konci dne vědí a co mají. Pokud se stav na konci dne rovná stavu na začátku dalšího dne, je to v pořádku. Pokud ne, někde chybí uzel nebo přebytečná scéna. Týdenní etapa není o tom mít nejdelší příběh, ale o tom mít příběh, který se vejde do sedmi kroků a přitom drží pohromadě.

If you enjoyed this write-up and you would such as to get more info pertaining to úPrava interiéRu kindly see our own web-page.