Hry na chodbě nebo v malém bytě: co funguje dětem > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Nakonec si všímejte, co dítě baví. Někdo chce stavět, For more info in regards to Dokončení interiéru have a look at the web site. jiný hledat, další hádat. Podle toho vybírejte. Hra, která sedne, se pozná tak, že ji dítě samo přinese a řekne: „Zahrajeme si?" To je lepší signál než jak zařídit malou kuchyniýkoli popis na krabici.

Druhá možnost je hrát s časem, ne s prostorem. Postavte se na jeden konec, druhý hráč stojí zády a odříkává čísla. Mezitím je potřeba dostat se co nejblíž k boční barvy stěn do obývákuě, ale nikdy se jí nedotknout. Kdo se dotkne, vrací se na start. Najednou není důležité, jak chodba končí, protože hra skončí dřív, než se k tomu konci vůbec dostanete. Zároveň to nutí hráče sledovat okolí, ne jen cíl v dálce.

Co udělat doma, než materiál pustíte do hry Všechno, co přišlo z venku, projde stejnou kontrolou. Šišky a klacky prohlédněte, jestli v nich není hmyz, plíseň nebo zbytky jehličí. Kamínky opláchněte ve vodě a nechte uschnout rozložené na ručníku. Klacky přebruste papírem, aby po nich nezůstávaly třísky. Tenké větvičky, které se lámou už při pohledu, vyhoďte hned, ne až ve chvíli, kdy se dítě rozpláče. Materiál skladujte v otevřené krabici nebo košíku, ne v uzavřené plastové bedně, kde rekonstrukce koupelny krok za krokemčne plesnivět.

Počítejte s tím, že první hra bude zmatená. To je normální. Nechte děti, ať zkusí vlastní strategii, i když je podle vás špatná. Právě na chybě se nejlépe učí, co funguje. Pokud hra skončí prohrou, nechte chvíli na rozebrání: Co jsme mohli udělat jinak? Kde jsme ztratili čas? Co bychom příště zkusili? Tím se z porážky stane informace, ne důvod k pláči.

Chodba a malý byt mají jedno společné: málo místa a hodně překážek. Děti přesto potřebují pohyb a hru, jinak si začnou vymýšlet činnosti, které skončí rozbitou vázou nebo pláčem. Řešení není nakoupit hračky, ale upravit prostor a pravidla tak, aby se dal uklidit během minuty a nic se nerozbilo.

Většina her, které známe ze stolních desek nebo z dětských kroužků, stojí na jednoduchém principu: jeden vyhraje, ostatní prohrají. Dítě se učí, že prohra je normální, ale zároveň si odnáší pocit, že jeho úspěch závisí na neúspěchu druhého. Kooperativní hry tento vzorec obracejí. Cílem není porazit spoluhráče, ale společně zvládnout úkol, který hra předkládá – dostat se z bludiště, uhasit požár, zachránit město před záplavou. Vyhrává se jako tým, nebo prohrává jako tým.

Sběr je první a nejlepší část hry. Vyrazte s košíkem nebo plátěnou taškou na okraj lesa, do parku, na cestu mezi poli. Dítě sbírá samo, vy jen držíte tašku. Pravidlo, které se osvědčuje: každý předmět si dítě prohlédne, než ho pustí dovnitř. Šišky se hodí ty, které ještě drží šupiny, ne rozpadlé. Klacky berte suché, ne mokré nebo zelené, které se lámou a špiní. Kamínky vybírejte hladké a různě velké, ne ostré úlomky, které řežou do ruky.

Začněte u věku. Děti kolem tří až čtyř let udrží pozornost dvě až tři minuty. Nemá smysl tlačit na desetiminutové kolo, to končí pláčem a odporem. Pro předškoláka stačí pět minut, pro školáka deset až patnáct. Když vidíte, že dítě začíná hádat, odhadovat nebo se rozhlížet kolem, hra skončila dřív, než jste plánovali. Ukončení v dobrém bodě je lepší než dotahovat hru za každou cenu.

Než začnete, ujasněte si, co od hry chcete. Není to soutěž o to, kdo je chytřejší. Není to ani terapie, i když může pomoci dětem, které špatně nesou prohru. Zkuste nejprve hru, kde je porážka měkká a kde se dá rychle začít znovu. Vhodné jsou hry s krátkým průběhem, jasnými pravidly a viditelným cílem. Vyhněte se hrám, kde jeden hráč řídí ostatní – i když vypadají kooperativně, ve skutečnosti vytvářejí tichou hierarchii.

Materiál se opotřebovává a to je v pořádku. Rozpadlá šiška se hodí do kompostu, zlomený klacek na podpal, omytý kamínek zpátky na cestu. Dítě se tím učí, že věci mají svůj cyklus a že se nemusí udržet navždy. Když se přírodní hračky vrátí tam, odkud přišly, je to stejně dobrý konec jako samotná hra.

Jak hrát, aby to fungovalo Pravidla si přečtěte předem, ne za pochodu. U kooperativních her se vyplácí, když jeden člověk zná pravidla do detailu a ostatní se ptají. Během hry mluvte nahlas, co vidíte a co plánujete. Typická chyba je tichá domluva: dva hráči si myslí, že si rozumí, ale každý dělá něco jiného. Další častá chyba je takzvaný „efekt vůdce" – nejsilnější hráč začne rozhodovat za všechny. Tomu se dá předejít tak, že se po každém tahu rychle zeptáte: „Souhlasíš? Máš jiný nápad?"

Přírodní materiál na hřišti i na stole má jednu vlastnost, kterou plastovým hračkám nikdo neodpáře: nemá jasně daný účel. Šiška může být jídlo, auto, zvíře, penízek i zbraň. Klacek je meč, vařečka, berla, most. Kamínek je chleba, mince, vajíčko. Právě neurčenost nutí dítě vymýšlet, zkoušet a měnit pravidla. Když hračku jednou pochopí, přestane být zajímavá. Šiška zůstává zajímavá, protože ještě nebyla dokončená.