Kdy vám důvěrová hra pomůže a kdy už jen škodí? > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Důvěrová hra je aktivita, při níž jeden člověk dobrovolně odevzdá část kontroly nad situací druhému a spoléhá na to, že ten druhý jeho důvěru nezklame. Funguje dobře tam, kde je jasně daný cíl, dobrovolná účast a možnost kdykoli přestat. Naopak vázne tam, kde je účast vynucená tlakem skupiny, časovým limitem nebo strachem z odmítnutí.

Typická chyba je snaha o dokonalost. Lidé si koupí sešit, napíší první větu, ta se jim nelíbí, vytrhnou stránku a nakonec sešit skončí v šuplíku. Řešení je jednoduché: první stránku nechte prázdnou nebo si na ni napište „Tohle je jen začátek". Chyby neškrtat, ale přeškrtnout jednou čarou a pokračovat. Papír je trpělivý. Další častá chyba je psaní příliš dlouhých textů hned první den. Stačí tři věty denně. Po týdnu máte stránku. Po měsíci máte zápisník, který má hodnotu, protože je váš.

Začněte u nejmenších, tedy zhruba od tří do pěti let. V tomto věku funguje napodobování zvířat a běžných činností. Dítě předvádí, jak kočka pije mléko, jak se jí polévka lžící nebo jak si čistí zuby. Dospělý vždy předvede pohyb první a dítě ho zopakuje. Vyhněte se abstraktním zadáním, jako je „ukaž štěstí". Malé děti potřebují konkrétní předmět nebo zvíře. Typická chyba je mluvit během hry. Jakmile začnete komentovat, děti přestanou sledovat pohyb a čekají na slovní nápovědu.

Meč z roličky od koberce obal izolepou a potom alobalem. Alobal ale klouže, tak ho vždycky přelep páskou aspoň ve dvou pásech. Štít z kartonu potáhni starým prostěradlem a zespodu přidej dvě držadla z provázku – jedno pro ruku, druhé pro předloktí. Bez druhého držadla štít po pár minutách vypadne z ruky.

U dětí do čtyř let fungují nejlépe krátké scénky s jasným výsledkem. Zahrajte si na zvířata: jak jde slon, jak se plazí had, jak skáče žába. Důležité je střídat tempo – pomalu, rychle, hodně pomalu. Vyhněte se abstrakci, jako je „ukaž štěstí". Malé dítě ji neumí přeložit do pohybu a začne se ptát, co má dělat. Místo toho řekněte: „Ukaž, jak se tváříš, když dostaneš bonbon." Typická chyba je příliš mnoho slov. Čím méně mluvíte, tím víc se děti dívají na vaše ruce a tělo.

Zařadit ji má smysl ve chvíli, kdy skupina prošla základním seznámením a panuje v ní alespoň minimální pocit bezpečí. Užitečná je při řešení konkrétního problému – potřebujete zjistit, kdo komu věří, kdo přebírá odpovědnost a kdo naopak uhýbá. Neslouží k terapii ani k nápravě vztahů, které jsou vážně narušené. Pokud někdo v týmu prochází krizí, hru odložte, dokud se situace neuklidní.

Ukončení má tři kroky. Nejprve zastavte aktivitu jasnou větou: čas vypršel, končíme. Pak nechte každého krátce říct, co si odnáší, a to bez komentářů ostatních. Nakonec shrňte, co z toho plyne pro běžnou práci – kdo s kým potřebuje mluvit, co se má změnit. Bez tohoto přenosu zůstane hra jen zážitkem a tým se vrátí ke starým návykům.

Častou chybou je skládat tácky do vějíře a podávat je tak, že se dotýkají jídlem. Papír nasákne tuk a vlhkost i z okraje, a pak se trhá při zvednutí. Lepší je položit každý tácek zvlášť na pevnou podložku a jídlo dávat doprostřed. Další chybou je používat tácek opakovaně. Papírový tácek, který už byl od jídla, ztrácí pevnost a při druhém použití se rozpadne. Po použití ho vyhoďte, i když vypadá čistě.

Dejte pozor na dvě hranice. První je intimita: hra nesmí nutit nikoho odhalovat věci, které patří jen jemu. Druhá je moc: pokud má vedoucí možnost výsledek zneužít proti účastníkům, důvěra se zhroutí a příště už nikdo nebude upřímný. Když si nejste jistí, zvolte jednodušší variantu a raději ubírejte, než abyste přidávali.

Mapa a svitek vypadají nejlépe, když papír předem pomačkáš, vyhladíš a okraje opálíš nad svíčkou. Pozor na oheň – dělej to nad dřezem a papír drž kolmo, ne vodorovně. Pečeť z tvrdého vosku nahradí víčko od zavařovačky přetřené rzí nebo hnědou barvou. For more info regarding barvy stěN do Obýváku stop by our web-page. Když mapu ohneš do čtverců a necháš ji přes noc pod knihami, zůstane složená.

Jak hru nastavit, aby měla smysl Před začátkem jasně řekněte, co bude následovat, jak dlouho to potrvá a že kdokoli může kdykoli vystoupit, aniž by to musel vysvětlovat. Domluvte si jednoduché pravidlo: co se řekne ve hře, zůstane ve hře. Nikdo nikoho nepřerušuje, nikdo nehodnotí výkon ostatních. Vy jako vedoucí jdete první a ukážete, že i vy nesete riziko. Tím se sníží napětí a ostatní přestanou hrát na jistotu.

Typická chyba je tlačit na rychlost. Když se účastník zdráhá, není to slabost, ale informace. Zpomalte, http://Bookmarkingcentrals.com/user/Vedabriseno3/history/ zeptejte se, co mu vadí, a nabídněte upravenou verzi. Další častá chyba je nechat hru otevřenou bez konce – lidé odcházejí rozladění, protože netuší, co si z toho odnést. Proto vždy naplánujte závěr.