Kolik hráčů potřebujete na vybíjenou a jak hru upravit? > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Jak zadávat úkoly, aby to nebyl te

Prvním krokem je oddělit emoci od chování. Věty typu „nebreč, vždyť to nic není" dítěti říkají, že jeho pocity jsou špatné. Mnohem účinnější je pojmenovat, co se děje: „Vidím, že tě to naštvalo. Prohrát je nepříjemné." Teprve když dítě cítí, že rozumíte, je ochotné slyšet cokoli dalšího. Tento krok nezabere vteřinu, ale bez něj další vysvětlování nefunguje.

Menší děti do zhruba šesti let ještě nemají plně rozvinutou schopnost vidět svět očima druhého. Prohra pro ně není „jen hra" – je to moment, kdy se hroutí jejich představa, že jsou nejlepší. Pokud dítě brečí nebo se vzteká, není to rozmazlenost. Je to vývojová reakce. Rodičovská role není prohru zakrývat, ale provázet dítě tím, co cítí.

Nakonec se vyplatí mít v hlavě několik stálých míst, kam se dá jít kdykoli bez přípravy. Když víte, že cesta tam trvá deset minut a místo je bezpečné, rozhodování je rychlé. Střídejte prostředí: jednou les, jednou hřiště, jednou klidná ulice. Děti potřebují změnu a dospělí potřebují jednoduchý plán. Pokud se venku něco nepovede, nic se neděje. Důležité je jít, zkusit to a příště zvolit jinou cestu. Právě pravidelnost a malé kroky dělají z venkovních her běžnou součást dne, ne výjimečnou akci.

Častou chybou je srovnávání s jinými dětmi nebo s vlastním dětstvím. „Ve tvém věku jsem taky prohrával" zní jako útěcha, ale dítě slyší, že si má vést lépe. Další chybou je nechat hru nedokončenou, když se dítě začne vztekat. Tím se učí, že vztek je způsob, jak se vyhnout nepříjemné situaci. Pokud je dítě v afektu, je lepší hru na chvíli přerušit, ale pak se k ní vrátit a dohrát ji.

Typická chyba rodičů: koupí hru podle obalu nebo podle toho, co baví je. Předškolák potřebuje jednoduchá pravidla, která se vejdou na jeden odstavec. Pokud vysvětlování zabere víc než dvě minuty, je hra špatná. Další častá chyba je nechat dítě hrát samo sám se sebou. Předškolák potřebuje dospělého jako průvodce, který ho zastaví, poradí a hlavně udrží tempo.

Ať zvolíte cokoli, vždy k šifře přiložte klíč. Klíč není slabost, je to součást hry. Může to být posunutá abeceda, tabulka čísel nebo legenda symbolů. Bez klíče se z luštění stane hádání a dítě rychle ztratí motivaci. Stejně tak platí: luštěte společně první dvě slova, teprve pak dítě pusťte samotné. Ukažte mu, jak si škrtá použité znaky, aby se nepletlo. To je dovednost, kterou využije i u složitějších šifer později.

Vybíjená vypadá na první pohled jako jednoduchá hra, kterou zvládne každá parta. Jenže jakmile se sejde jiný počet dětí nebo dospělých, než na jaký jste zvyklí, začnou vznikat zbytečné hádky o pravidla. Řešení není složité: stačí vědět, které varianty odpovídají konkrétní velikosti skupiny, a dopředu si domluvit úpravy hřiště i počtu míčů.

Venku se děti učí lépe než doma, protože mají prostor a přirozené podněty. Nechte je, ať si hru vymyslí samy, ale nabídněte jim začátek. Můžete zkusit hledat listy podle tvaru, stavět domeček z větviček, kreslit klackem do hlíny nebo skákat po vyznačených bodech. Důležité je nestát opodál s telefonem, ale občas se zapojit. Děti rychle pochopí, jestli je dospělý opravdu přítomný, In case you have just about any concerns concerning exactly where and also how to use více informací, you'll be able to e-mail us at the webpage. nebo jen čeká, až skončí. Když se zapojíte, hra vydrží déle a méně se řeší konflikty.

Nakonec platí, že vybíjená nestojí na přesném počtu hráčů, ale na ochotě přizpůsobit pravidla. Menší skupina potřebuje menší prostor a pomalejší tempo, větší skupina zase rozdělení a jasná omezení. Když se tyto úpravy udělají před prvním hodem, hra se obejde bez zbytečných dohadů a osvětlení v obývákušichni si ji užijí.

Střední skupiny: šest až dvanáct hráčů Při šesti až dvanácti hráčích je klasická vybíjená nejzábavnější. Doporučuje se rozdělit hráče na dvě poloviny podle dovedností, ne podle věku. Typická chyba je nechat nejlepšího hráče samotného na jedné straně – ostatní pak jen přihlížejí. Lepší je rozřadit je střídavě. Hřiště vymezte tak, aby každý hráč měl kolem sebe alespoň dva kroky prostoru. Pokud je povrch kluzký, použijte měkčí míč; tvrdý míč na mokré trávě zbytečně bolí a odraz je nepředvídatelný.

Někdy je potřeba prohru trénovat mimo samotnou hru. Pomáhá vyprávět příběhy, kde hlavní hrdina prohraje a přesto ho to nezlomí. Dítě tak vidí, že prohra není konec světa. Důležité je také být příkladem. Když dospělý prohraje a řekne „to mě mrzí, ale jdu do toho znovu", dítě dostane nejlepší možnou lekci. Netlačte na to, aby dítě prohru „přestalo řešit". Cílem není, aby necítilo zklamání, ale aby ho umělo unést a nezůstalo v něm samo.